O týmu
Příběhy pro vás pod hlavičkou Instruktoři Brno pořádají:
ZUZKA
přes třicet, původem psycholožka. Po pár letech s Brontosaury jsem před strašlivě dávnou dobou zakotvila u Instruktorů Brno. A postupně mi čím dál víc do kurzů proniká sudetská tématika a zejména Rychleby. Byť vlastně nevím, kde jsem k tomu přišla, neboť tři až pět generací zpět jsou všichni mí příbuzní Pražáci a i když jedna praprababička sice byla Němka, tak nebyla „böhmačka”, ale pocházela z Bavorska, a po válce naštěstí nikoho z mých předků nenapadlo jít obsazovat pohraničí.
Za to, že jezdím do kraje za průsmykem, může léto po prváku na gymplu a dávný letní ukrutně romantický vandr s jedním takovým s modrejma očima a otřískanou kytarou. A zatímco letní okouzlení do tehdejšího společníka mi moc nevydrželo, do rychlebského kraje jsem se zamilovala nejspíš trvale a od té doby se tam vracím. Dokonce jsem zkusila žít v Jeseníku, ale nutno naznat, že jsem po roce uprchla zpět do města, protože být okouzleným turistou je mnohem jednodušší, než to zkusit trvale. A tak to teď s tím krajem opatrně zkoušíme znova.
ZDENKA
Na chvíli pryč ze školy, ale teď jsem opět zpět na studiích přírodních věd. Mezi instruktory různých druhů jsem se dostala z velké části díky Rychlebských horám. Znovu jsem tam zjistila, jak zvoní sníh, co všechno může zmrznout, když zamrzají studánky i studny, kdo je Welzl a jak zásadní může být setkání s vášnivými eskymačkami. Pamatuju si na pár rychlebských zastavení, které s domácím chlebem a velikonočními beránky upekli i další kus mého příběhu. A tak jsem propadla avokádům, vlnám a kráse jižních moří… a i na druhé straně zeměgule mi rychlebští křížili cesty. No a málem bych zapomněla na svou občasnou dětinskou radost ze slovních hříček… ať je třeba ztebegule.
ONDRA
Psychický věk - prenatální stádium, Fyzický věk - Sametové dítě
Narodil jsem se prý jako předzvěst velkých změn. Ano, pak se cinkalo klíči, zpíval pan Kryl a vše vypadalo optimisticky. Mnohokrát jsem si říkal, že je škoda, že jsem nemohl okamžiky tohoto příběhu zažít aktivněji, dneska při pohledu z okna doufám, že nikdy žádnou revoluci nezažiju. Mezitím jsem dostal od života pár velkých facek, které s odstupem času považuju za perfektní dlouhodobé katalyzátory. Mimojiné mám v sobě neskutečný stihomam (= musím stihnout), občas se s ním teda nechám dovést na pokraj svých sil… Miluju surovost zimních hor, emancipované ženy, přirozenou manipulaci a techniku.
Byl prosluněný červen. Moje mysl byla opilá dobrým pocitem, že mám za sebou maturitu a v posledních dnech tohoto překrásného měsíce přišly do kraje za dvěma průsmyky bleskové povodně. Zuzčin prosebný email na všehny budoucí účastníky Příběhů o dobrovolnou pomoc … a byla ruka v rukávu … Doufejme, že se v tomto nebude letos opakovat historie.
KAČÍÍÍ
17+. Na začátku svého vysokoškolského studia jsem poznala Instruktory Brno, s nimiž jsem následně strávila několik velmi intenzivních, vlastně spíš zběsilých let. Je sice nejmenším členem týmu Příběhů, o to víc ji je však slyšet.
Poprvé mě do kraje Za průsmykem vzala Zuzka s naléhavým varováním, že při takových výletech hrozí propuknutí rychleboholismu. Hned potom, co jsem poznala zdejší krajinu a především několik zdejších postaviček, mi bylo jasné, že jsem v tom až po uši. Rychleby jsem poznala především jako místo, kde nic nejde podle původního plánu. Jeho střípky do sebe ale vždy zapadnou nějakým jiným, nečekaným způsobem a o to lepší zážitky a vzpomínky si odtud člověk odnáší.
BÓĎA
Je to již dávno, co jsem do toho kraje poprvé vyrazil. S kamarády, kytarou a lahví levného vína jsme filozofovali u zatopených žulových lomů, tehdy ještě opuštěných, bez aut parkujících v lese. Dnešní hotely byly tehdy hospodami se sršni nalétávajícími skrz cigaretový dým na poblikávající zářivky zavěšené u stropu. Nevadilo nám to, alespoň se neptali na náš věk. Pak jsem na sněžnicích prošel rychlebský hřeben a objevil další skrytá místa, zaniklé vsi, nakonec i řadu přátel.
Jezdím tam dodnes a je to jedno z míst mého srdce. Ve svých kořenech mám zvlněnou krajinů sadů ze Slovácka, lesy Orlických hor, březové háje širé Rusi i lány z Hané. To vše lze nalézt právě v kraji “za průsmykem”. A také mám rád zimu. Co do jiných krajů přichází až se sněhem, je v Rychlebech po celý rok: klid vybízející k rozjímání a lidskou přítomnost lze jen tušit z drobných náznaků jako pomalu blednoucí vzpomínku. Kilometry táhnoucí se kamenné valy, kříže v místech zbořených kostelů, remízy v lukách, honosné stavby opuštěné v lesích.
ATHAJ
30+. Původem flegmatický informatik, nyní cynický vědec. Aneb z bláta do louže. Chorobná potřeba nemít žádný volný čas mne zhruba před dekádou přivedla k Instruktorům a k akcím. To mi již dlouho přináší inspiraci do mého života, mého vesmíru a vůbec (a také tedy zároveň úspěšně slouží i původnímu účelu).
Významná část zmíněné inspirace má původ v kraji mezi slonem na Kraličáku, hospodou na Švýcárně a léčebnou v Bíle vodě. Tady, v krajině za průsmykem, v průběhu let mi asi poprvé došel význam pojmu genius loci, překvapivě často někde na pusté louce. S batohem na zádech na trati pole-louky-lesy jsem objevil kouzlo zimních vandrů a často si připomněl poetiku všedního bytí (na pozadí každodenního marasmu).
Stejně jako na cestách jsem v i kraji potkal výrazné a inspirativní osobnosti. Často takové, jejichž pohled na svět je diametrálně jiný než ten, co znám od nás z barevného sídliště. S některými z nich se naše životní příběhy od té doby protínají … a s některými naštěstí již ne.
A byť jsem v kraji nikdy nestrávil déle než tři týdny v kuse, nechal jsem zde kus svého mládí. Až mi zešediví první tři vlasy, jeden z nich bude rychlebský.
ANIČKA
Kolem Instruktorů jsem se začala motat díky kamarádům z Lanového centra Proud už před dlouhou dobou. Letos však jsem se rozhodla projít si Instruktorským kurzem a stát se Instruktorem i oficiálně. V našem týmu si tak zatím užívám roli optimistického benjamínka, což se mi v 27 letech neděje moc často.
Jako rozené Ostravačce mi Rychleby nebyly nikdy cizí. Nejsilnější pro mne však bylo setkání s Hraničkami během jednoho letního vandru. Ráda se v paměti vracím k tomu momentu, kdy se přede mnou otevřela ta letní louka, široká jako svět sám, ticho, klid, bzukot hmyzu, vůně lučních květin… a přeci to silné „cosi“, ze kterého mrazilo v zátylku. Až později jsem se dozvěděla Příběh, který je s tím místem spjatý. Příběh, který je hmatatelně cítit. Příběh vepsaný do krajiny.